18. - 20. října se už podruhé konala akce zvaná Podzimní Výjezdní Zasedání. Pozvané rodiny se shromáždili u starého lomu ve staročeské chaloupce, aby zde proflákali nadcházející víkend. Toto zasedání je známé po celém světě a není výjimkou, že se ho účastní i zahraniční hosté...
      K lomu jsme dorazili v půl dvanácté, asi se dvou hodinovým spožděním. Zábava byla již v plném proudu, jelikož ženským akorát vypršel limit, do kdy musely povinně držet bobříka mlčení. Vybalili jsme si, seznámili se s novýmy členy "PVZ teamu" a zapojili se do všeobecných hrátek. Novinky zde byly hned dvě. Brian (pro sklerotiky, nebo nevzdělance: Brian je jediný Angličan, jaký se kdy zúčastnil něčeho tak šíleného, jako je PVZ) s sebou přitáhl golfové hole, aby mohl Pavlovi a spol. udělovat lekce. HESPRO Team se však nenechal zahanbit a po dvaceti promáchnutí a po překypření dvou kubíků hlíny odpaloval míčky skoro stejně dobře, jako Brian... O druhou novinku jsme se zasloužili my, jelikož jsme s sebou vzali fotbalový míč. Tato zdánlivě bezvýznamná věc dokázala zabavit nás, divokou zvěř, na opravdu dlouhou dobu. Už si ani nepamatuju, kolik her jsme si zahráli, ani kolikrát jsme museli pro balón plavat na loďce, jelikož ho nějaký umělec zakopl do nedalekého jezera, jediné, co mě utkvělo v paměti, byla skvělá zábava a Brianovi hlášky typu: "Pozor!!! Double hounou!!!" Jo, to byla pohoda...
      Dalším zajímavým bodem programu, byla předváděčka potápečského vybavení pod vedením Pepy, zakončená ukázkou náčiní v akci. Na Pepu, navlečeného do neoprénového oblečku, byl rozhodně zajímavý pohled... Po dokončení všech příprav ještě poslední pusa, rozloučení se s rodinou a přáteli a už se nad Pepou uzavřela hladina... Když se náš pan potápeč konečně uráčil ukázat nad hladinou a my mohli začít podávat oběd, bylo už dobrých půl třetí.
      Po výtečném obědě, když sluníčko pokročilo mírně k západu a my se rozvalili na lavice s vidinou relaxace, za námi přiběhla velvyslankyně Aneša, že pro nás uspořádali takovou menší bojovou hru. Rozdělili nás do dvou skupin a v časových intervalech jsme byli vypuštěni do divočiny, ať se držíme šipek. Naše skupina vypadala, že už nás nic nerozhází, a tak jsme se, zpívajíce ruské písně (jeden z úkolů), ploužili kamsi do neznáma. Mládež to zřejmě pokládala za výborný vtip, zatáhnout nás do polí a poté nám vesele (samořejmě prostřednictvím lístečku, který jsme deset minut pracně hledali) sdělit, ať se vrátíme zpět. Mě osobně ale do smíchu moc nebylo, protože jsem si v jakémsi tropickém pohnutí mysli nevzal bundu. Po návratu na nás však čekala odměna ve formě kafíčka a tatranek, takže jsme se jakž takž zrekonvalescencovali...
      Zbytek dne byl ve znamení relaxace a nabírání nových sil, které jsme zase rychle spotřebovávali hraním výše zmíněného fotbalu. Do tohoto klidu se párkrát semlela rvačka mezi psisky, ale jinak nic nenarušilo idilické odpoledne. Zábava se znovu začala rozjíždět až k večeru, kdy zatímco slabší jedinci, znaveni životem a fernetem, zapadávali postupně do svých pokojů, ti velcí spáči se naopak probouzeli k životu. Takže zatímco v dolních prostorách chalupy se rozeběhla taková malá soukromá diskotéka pro mladší 15 let, v horním patře se hrála zajímavá hříčka s otázkami a odpověďmi, při které vyšly konečně najevo Vavřinkovy city k Pavlovi Dubrovskému.
      Když jsme se dosytosti nasmáli a další jedinci se odebrali na kutě, přešlo se k manuální zručnosti. Každý nafasoval pět sirek a po směru hodinových ručiček jsme tyto sirky postupně umisťovali na hrdlo láhve od vína. Je zázrak, že nikdo tu stále se zvětšující hromádku sirek více či méně neshodil. Sice došlo k pár nervydrásajícím momentům, kdy popadalo pár sirek, ale jinak si všichni vedli velice dobře. Jediný, kdo nám v tu chvíli šel docela na nervy byl Vavřinka (jak jinak, že), který vždy nejprve deset minut přemýšlel, jestli bude výhodnější sirku jen tak položit navrch, či ji "podsunout" mezi nějaké krajní. Podle délky jeho uvažování mně připadalo, že snad u toho propočítává váhy jednotlivých sirek, jejich vzájemné síly a to celé že ještě krátí působením větru, vzniklým naším dýcháním...
      Co se dělo dál nevím, jelikož jsem se stejně jako další vlna odpadlíků odebral po skončení "flašky podle Radky" do hajan. Podle hurónského povyku, který mi zněl při usínání nad hlavou, ale soudím, že o zábavu rozhodně nebyla nouze...
      Další den bylo na programu spaní, odpočívání, balení věcí, spaní a odpočívání. A podle toho to taky vypadalo. Celé dopoledne se všichni jak přízraky ploužili od jedné židle k druhé a popíjeli kafe. Dokonce i Brian se zdráhal jít si s námi zahrát fotbal a to už je co říct.
      K obědu jsme měli celkem zajímavý guláš (viz. kuchyně), potom ještě společné foto a hurá domů. Opouštíme toto místo plni dojmů a zážitků a s vědomím, že to byl příjemně strávený víkend...