Když jsme se vzpamatovali ze včerejší hrůzostrašné stezky odvahy a přišli zase mezi lidi, bylo "už" půl desáté... Tentokrát se však nikdo nenechal rušit a spali téměř všichni. Byl to takový malý orchestr: zleva hluboké chrápání Zdendy a Pavla (viz. foto) a zprava jemné pochrupování jejich drahých poloviček... A už se podávala snídaně: Ano, samozdřejmě že vánočky s čajem!!! Pro zbytek dopoledne byl volný program. Pavel chtěl opět otravovat s bodováním pokojů, ale málem ho ukamenovali, takže toho zase rychle nechal... Zábavu si našel každý. Míra šel s Káťou a s Anešou brouzdit po jezeru, taťka se snažil porazit Pavla v hokeji, ženský popíjely a povídaly o čem se dalo a já jsem školil Briana v šachách... Po prohře 5:0 znechucen konstatoval, že mu to dneska nějak nejde, ale jelikož nade mnou ještě nevyhrál, pomyslel jsem si o tom svoje. Všude vládl takový klid a mír, že nikdo nevěnoval pozornost Pepově konstatování, že dochází plyn v bombě... Závažnost situace nám ukázal teprve hlad, který nás přepadl někdy okolo půl dvanácté. To už Pavel "vařil" nudle alá HESPRO z posledních zbytečků. Poté bomba párkrát blafla a bylo po srandě. Polouvařené nudle zase začaly tvrdnout a vysichat, Pavel nadávat a my jsme se začali vyptávat, co bude teda k tomu obědu. A tak se Pepa sebral a odjel do města pro novou bombu...
Oběd se tedy přecijenom podával a to jen z 2 hodinovým spožděním!!! Výsledný efekt však nebyl v poměru s vynaloženým časem na připravu. Nudle byly místy rozvařené a místy nedovařené a celé jídlo poněkud zapáchalo plynem... Snědli jsme to statečně všichni a výsledek se brzy dostavil: Všem nám bylo špatně... Tato "malá" nehoda však nemohla zkazit konec tak krásného pobytu a přestože jsme se neustále střídali na záchodě (drželo se mě to ještě týden), snažili jsme se využít zbylý čas až do poslední chvilky.
Těsně před odjezdem mi bylo oznámeno, že mám udělat tyto stránky a tak jsem ještě narychlo splácal pár fotek a hurá domů...